František Nepil: Malý atlas mého srdce (Velká Británie)

O SLUŠNOSTI A ZDVOŘILOSTI

Už jsem si prohlédl zámek ve Windsoru, už jsem se dopotloukal po dvorech univerzitních fakult v Oxfordu, už jsem porovnal Shakespearovic studnu ve Stratfordu s tou svou stradonickou, a pořád jsem měl před očima studenta z londýnské koleje sv. Ducha, který se mě zeptal, když zjistil, že jsem od nás a že kolej opouštíme: „Sire, řekněte mi prosím: máte Velkou Británii rád?“
V angličtině se ovšem při takové otázce nepozná, zda se tazatel zajímá o názor jednotlivce či o názor celé skupiny. „Máte rád“ i „máte rádi“ zní anglicky stejně, kdežto v naší mateřštině je to rozdíl. V naší mateřštině zaměňujeme zájmeno „já“ a „my“ spíše ze strategických důvodů. Už jako mladý člověk jsem poznal, že to, co si myslím já, je nezávažný názor nevýznamného hlupáčka, jehož není třeba brát na vědomí, začal jsem tedy dodávat váhu svým myšlenkám tím, že jsem se - podobně jako mé vyzrálejší řečnické vzory - vydával za mluvčího nějakého nepřehledného zástupu. A tak jsem studentovi začal vysvětlovat:
„Víte, milý mladý příteli, my v Československu…“ a byl jsem si jist, že ho to omráčí - vždyť je nás přece jen patnáct miliónů. Ale ten chlapec mě zdvořile, leč důrazně usměrnil: „Nemějte mi to za zlé, sire, ale mě zajímá, zda ji máte rád vy osobně.“
Byl jsem z toho konsternován, protože dvě poslední třetiny mého života můj osobní názor na nic nikoho nezajímal. Odpověděl jsem mu tedy potěšeně, ale podle pravdy: „Mám ji velmi rád, mladý muži.“ - „Velmi rád,“ opakoval po mně. „A proč?“ - Jeho chyba, že neuměl česky. Řekl bych mu toho víc. Anglicky jsem mu mohl odpovědět jen tak, jak mi to dovolovala má turistická a maturitní slovní zásoba:
„Protože vidím, že Britové jsou úplně jiní, než jakou jsem měl představu. Jsou veselí, přátelští, ochotní, upřímní a mezi sebou jsou velice družní. Dále proto, že Británie vedla za mého mládí zcela sama plný rok válku s Hitlerem a Mussolinim. A že si rychle postavila do čela velkého státníka, jakým byl Sir Winston Churchill namísto lorda Chamberlaina. Mám ji rád proto, že jedná s úctou se vším starým, ať je to hrad, píseň, tanec nebo stodola. A posléze proto, že dovede o sobě natočit tak velkolepý protibritský film, jako je Gándhí.“
„Oh!“ vydechl překvapeně ten mladý chlapec, když jsem mu s vypětím všech sil dostylizoval své názory, zdaleka ne tak souvisle jako teď na papíře, ale studentík povzbuzen tím, co slyšel, se mě zeptal, co bych si chtěl přivézt do své země z jeho otčiny. Tak jsem mu řekl:
„Pro sebe osobně aspoň jeden z těch xeroxů, co vám studentům stojí volně k použití před kolejní knihovnou.“ - Což bych opravdu rád. Když něco píšu, potřebuji vždy dost kopií a od těch černých kopíráků mám prsty a ruce jako popelář či kominík a ne jako literát. A středisek pro zhotovování kopií je v Praze tak málo, že tam musím trčet a ztrácet čas ve stejných frontách jako kdysi na mandarinky a teď už na všechno. - „Sire,“ rozzářily se chlapci oči radostí, že mi může sdělit dobrou zprávu, „takový přístroj si od nás odvézt můžete. Opravdu není nákladný. Řekl bych však, že byste si měl koupit spíše komputer s tiskárnou. Ten je ještě výhodnější.“
Poděkoval jsem mu a spadl mi kámen ze srdce, protože jsem se té ceny opravdu bál. Vzhledem k tomu, že jsem se mu však svěřil zatím jen s tím, co bych chtěl přivézt pro sebe, dokončil jsem svou odpověď a řekl, že k nám do země bych chtěl z jeho vlasti přivézt britskou zdvořilost a slušnost.
„Ne!“ řekl mi zklamaně, „slušný a zdvořilý může být přeci každý. Rád bych však věděl, co Anglii závidíte.“
„Zdvořilost a slušnost,“ trval jsem na svém.
„Obávám se, sire, že vám dobře nerozumím,“ řekl rozpačitě, „anebo nechcete být zcela upřímný. Přesto vám děkuji a přeji vám dobrou cestu.“
Křivdil mi, protože kdyby to bylo proveditelné, opravdu bych dovezl do vlasti především celé vlajky britské zdvořilosti a vůbec bych nelitoval, že jsem je nenapěchoval výtečnými anglickými látkami, počítači, sekačkami Flymo na vzduchovém polštáři i sekačkami na kolečkách anebo svetry a plášti.
V ničem se totiž u nás neprojevuje úpadek tak silně jako v oblasti společenského chování a zdvořilosti. Ono se po pravdě nedá mluvit o úpadku zdvořilosti, nýbrž o její absenci. A není divu: nejméně celá generace kladla rovnítko mezi zdvořilost a neupřímnost, ba spíše mezi zdvořilost a záludnost či lstivost, a dokonce neslušnost. Naproti tomu položila rovnítko mezi upřímnost, neomalenost a dokonce neslušnost. Takže když teď někde u nás uslyšíte takové slovní obraty jako „mileráda“ nebo „nemějte mi za zlé“, „přijďte zas“, „je mi strašně líto“, či „rádo se stalo“, svalíte se leknutím na zem v mrákotách anebo alespoň oněmíte tak, že zapomenete, proč jste vlastně přišli.
Ten úpadek se projevuje i v tom, že se naši lidé domnívají, že postačující slušností je vůbec odpovědět. Odpoví-li však někdo jen slovem „ano“ či „ne“, není slušný ani zdvořilý. Je to neotesanec a klacek, i když ho zdobí vrásky, stříbrné vlasy, cimbály v uších nebo nehty nalakované perletí.
Překročí-li člověk kanál La Manche, octne se v zemi, kde žije naplno ono nádherné a velepříjemné umění zdvořilosti. Kde kvete umění tónu. Protože jakémukoli slovu lze dát zcela opačný význam ironickým zabarvením či naopak tónem provoněným zdvořilostí. Lidé tam formulují své odpovědi ohleduplně, aby ten druhý z toho nezkameněl. Neřeknou vám: „Teď už metro nejede,“ nýbrž: „Obávám se, pane, že provoz metra skončil, a je mi to velmi líto.“
V Anglii je krásné, že tam jsou zdvořilí nejenom lidé, ale i tabule a dopravní pokyny. U nás nejenom, že nám kdekdo postaví na chodník lešení a ztěžuje nám chůzi po městě. Ale ještě nám to osladí různými psanými zupáckými rozkazy jako: „Přejděte na druhý chodník!“ - „Vjezd zakázán!“ nebo „Chůze po cestě se zapovídá.“
I v Anglii používají lešení a ohrady a na nich také visí různá upozornění. Z úsporných důvodů jsem si vyfotografoval jen jedinou tabuli, tu, co visela na ohrazení u katedrály ve Winchestru. Je v podstatě obdobou našeho příkazu: „Přejděte na druhý chodník!“, ale formulovaná je takto:
„Děkan a kapitula lituje, že zde musí být ohrada. Ale je tu proto, aby chránila kolemjdoucí před padajícím kamením.“
Jinou tabuli jsem si jen opsal. Stála u silnice, kde nahradila náš „Zákaz vjezdu autobusů a rozměrných vozů.“
Neřekli byste, jak rychle si na tuto zdvořilost zvyknete a s jakou samozřejmostí ji přijímáte v zemi, kde se lidé místo „Co chcete?“, ptají „Co pro vás mohu udělat?“
Ale neřekli byste, jak dlouho si člověk po návratu přivyká na ten roťácký tón našich tabulek a našich rozmluv.

NA SHLEDANOU, ANGLIE!

Čím více na Anglii dnes vzpomínám, tím více se divím jak to, že je tak jiná, než jsem si ji představoval. Kdyby vás například napadlo jet Anglii malovat, nezapomeňte si na to vzít především velkou bandasku zelené barvy. Představoval jsem si tuhle zemi začerněnou, zadrátovanou, zaplechovanou a začouzenou, a ona je nevýslovně zelená. A úhledně zelená - nejkrásnější trávníky nejsou v Hyde Parku, ani v Kensingtonských zahradách, nýbrž v Sommersetu, Devonu či v Dorsetu, kde jsou posečeny či spaseny od plotu k plotu.